Od druhého ročníku, kdy jsem akci objevil, mi to častokrát nevyšlo, a tak jsem letos festival navštívil teprve po třetí. Hlavním lákadlem pro mě byla Dalriada, kterou poslouchám velice rád a na živo jsem ji ještě neviděl. Určitě jsem chtěl znovu slyšet Wolfarian, takže jednodenní lístek se zdál jako rozumná volba... No dobře, že jsem to neudělal. Ceny opět vystřelily nahoru a jednodenní vstupenka se zoufale nevyplatila. Tak jsme se s kolegy domluvili, že zkusíme oba dny, byť sobotní kapely jsme neznali žádné. Aspoň nás nebude trápit, když některé vynecháme. 

Pátek

Páteční sraz jsme dali v 18:45, abychom před Dalriadou stihli ještě jednu kapelou na rozehřátí. Což se ukázalo jako velice rozumný nápad, protože Wolfchant (Německo) zahráli jeden z nejlepších setu večera. Žánrově jsem si je pořád nebyl schopen zařadit, než mi napověděl zpěvák: a pak mi jen došlo, že je to pagan metal jak z učebnice. Je vidět, že i v Německu umí: bubeník do toho řezal jak o život, oba zpěváci se překřikovali melodickým growlem a celkový dojem byl slušný. Tuhle kapelu si rád poslechnu znovu. 

Ale to už jsem spěchal do patra na Dalriadu (folk, Maďarsko). I ta hodně překvapila. Ale jinak, než jsem čekal. V playlistu mám totiž uložené většinou pomalejší a melodičtější skladby a nějak podvědomě jsem čekal, že i jejich vystoupení bude podobné. Nemohl jsem být dál od pravdy. Dalriada do toho řezala snad ještě víc než Wolfchant a pomalejší skladbu zahráli přesně jednu. Jsem moc rád, že jsem je mohl vidět naživo, i když do nejlepšího vystoupení večera jim pár příček chybělo. 

Následovala pauza na večeři a k ní poslech švédských black metlošů Ereb Altor. Jelikož jsem se víc soustředil na jídlo než hudbu, můžu jen říct, že jako podklad dobrý. To už se ale nahoře pomalu chystali Corvus Corax (epic medieval folk), na které jsme byli zvědaví všichni. Kapelu jsem neznal vůbec, ale už jen z jich přípravy jsem usoudil, že tam zůstat chci. Před bubnama vystavené asi osmery dudy, didgeridoo a monstrózní hurdy-gurdy na kolečkách. Tak tohle bude zajímavé. Bylo? No... Ano i ne. Hudebně mě jejich vystoupení tolik neoslovilo, stylem a výstupem ovšem víc, než je zdrávo. Předvedli dobrou show. Zajímavou, nezvyklou, opřeli se do toho poctivě.

Následující metloše Sovy, Lesy a Hroby jsme tak nějak vyignorovali, vystáli si frontu na pivo a začali se pomalu chystat do první řady na Percival Stuttenbach, kteří nás také hodně zajímali. Podle kolegy to bylo nejlepší vystoupení večera, já bych je osobně zařadil až za Wolfchant. Ti mi hudebně sedli víc. Ale metal se zaklínačskou tematikou jsme si užili nejen my, ale i celý sál. 

Večer už se připozdíval, a protože jsem rozhodně chtěl vydržet až do Wolfarianů, tak předposlední kapelu, Patriarcha, jsem zaslechl jen tak mezi řečí. Než o půl jednu skutečně nastoupila na pódium brněnská formace Wolfarian (folk, medieval), kteří to patřičně rozjeli od začátku do konce. Také museli, protože pořadatelé na jejich vystoupení vyhradili pouhých 30 minut. Musím říct, že od roku 2020, kdy jsem je slyšel poprvé, ušli dlouhou cestu. Tehdy na mě působili jako taková polo-amatérská kapela, co má dobré nápady. Dnes už hráli profesionálně. Krásné zakončení pátečního večera. 

Sobota

Druhý den jsme ani neměli vytipovanou žádnou kapelu, co by nás zajímala. Sraz jsme si kolegy dali stejně, ať si užijeme rozumné množství kapel, aniž bychom se honili. Když jsme dorazili na místo, na Wasteland Stage (První patro) právě končili svůj set Mork (black, Norsko). Příjemný sympatický black, ale nás už zajímal začátek další kapely, polských Žywiołak o patro níž (medieval/folk, Polsko). A to byl moc sympatický folk! Další takový, který k zahrání pořádného metalu nepotřebuji ani kytaru či basu. Skladby chytlavé, dynamické, obě zpěvačky uměly zaujmout publikum. Jen škoda toho otravného mosh pitu na hrozně malém prostoru, kvůli kterému jsem musel víc dávat pozor na lidi okolo sebe, než abych si užil vystoupení. 

Sargeisty jsme takticky vynechali, abychom se mohli najíst v přízemí, dokud jsou všichni metloši nahoře v sále. Což se úspěšně povedlo a o tři čtvrtě na 9 už jsem byl nachystaný v první řadě na další Poláky, Aether (melo-death). A ten byl hodně solidní. Kytary naladěné spíš směrem k heavy/power, ale poctivý growl držel celý žánr u death metalu. Tady si rozhodně chci poslechnout celou diskografii. Ale to jsem ještě netušil, že hotové album mají reálně jedno... Zlobí. Já chci aspoň 5.

Po Aether rychlá pauza, kolegové už byli značně unavení, ale já si na utrhl na pár skladeb od Kampfar (black/pagan, Norsko). Špatní rozhodně nebyli, jen takový moc generičtí... Takový black už jsem slyšel mockrát.  

Odpočinek a jedno pivo v ústraní pomohlo, takže před jedenáctou už jsme byli nachystaní v první řadě na Waldgeflüster (black, Německo). Ale... Polsky mluvící slečna rozhodně nevypadala jako Waldgeflüster. No, co už, bylo mi to úplně jedno, chtěl jsem si užít vystoupení. A rozhodně užil, protože šlo o naprosto typický folk, doplněný houslemi, hurdy-gurdy a hezkými kytarovými sóly. Ale kdo nám to tedy hrál? Nakonec se mi povedlo dohledat kapelu Ariadne's Thread (na úvodním obrázku), která si ten den dala druhé vystoupení. 

Před půlnoci už bylo potřeba chytit místo na hlavní hvězdu večera a celého festivalu, Gorgoroth (Norsko). Domluva byla taková, že rozjezd si kvůli nim ujet nenecháme, ale zkusíme tam vydržet co nejdýl, co nám čas dovolí. A dobře jsme udělali. Nemelodický black určitě není žánr, kterému bych příliš holdoval, ovšem na takovéto akce je to naopak žánr ideální. Pokud je kapela slušná, dokáže ho proměnit na kulervoucí show. Což se tady přesně stalo. Hudebně to sice celé táhl zpěvák, ale o tom to je! Já si poslední kapelu a vlastně i celý festival nesmírně užil.

Tak příští rok zase!

(Všechny fotky v článku jsou mé vlastní, foceno na telefon s pivem v druhé ruce.) 

Letošní rok je opravdu štědrý, a to sotva začal. Bylo jasné, že 28. ledna nesmím chybět na Flédě, abych si konečně mohl užít Ensiferum jako fanoušek. Když jsem je viděl poprvé, v roce 2016 ve Zlíně, kapelu jsem ještě neznal. Jel jsem kvůli Kataklysmě, ale i tak jsem si Ensiferum užil.

Tehdy jsem k nim napsal:

Návštěva Kauflandu (a zoufalé hledání posledních pár kousků pečiva) chvíli zabrala, a tak jsem Ensiferum neslyšel celé. Čehož upřímně lituji, protože byli sakra dobří. Folk metal jako žánr samozřejmě znám, ale nemám ho tolik naposlouchaný. 

Kataklysm, Ensiferum, Iced Earth 18. 12. 2016 ve Zlíně - Recenze

A letos? K tomu se ještě dostaneme. Tentokrát jsem dorazil s krátkým předstihem, aby mi neunikla jediná písnička žádné z kapel. Dragony jsem neznal vůbec, Freedom Call jen podle jména, ale Ensiferum sami o sobě stáli za to, abych tam šel i sám, kdyby nikdo nechtěl se mnou. To se samozřejmě nestalo a během prvního vystoupení jsme se tam s kolegy postupně našli. 

Dragony je rakouská powermetalová kapela s dívčími lead vokály. Tedy normálně nebývá, ale dnes byla. To je žánr, který si pustím spíš jako kulisu, ale na koncertě si rád rozšířím obzory o nové interprety. A že jsem rozšířil! Skladby byly melodické, svižné a chytlavé, prostě milé na poslech. Některé tóny místy falešné, ale aspoň měl člověk jistotu, že nejedou z playbacku. Chytlavost skladeb se lineárně zvyšovala po pár posledních hitech musím říct, že si od nic rád poslechnu celou diskografii. Hrát začali včas, dokonce trochu přetáhli. Ale to už byl čas vystát frontu na pivo.

Jako druzí nastoupili na pódium němečtí Freedom Call. Další typický power metal, já v nich slyšel Helloweeny snad v každé druhé skladbě. A to rozhodně není špatná věc! I tady občas zpěvákovi ujížděly tóny, ale výborně to vykompenzoval prací s publikem a energickým vystupováním. Jako zajímavost jsme se dozvěděli, že je prý v Americe zvolili jako nejvíc "happy" metalovou kapelu na světě. No nedivím se. Happy rozhodně byli. 

V devět hodin přišla na řadu hlavní hvězda večera. Měli hrát asi hodinu a tři čtvrtě, ale všichni jsme tušili, že tak tomu nebude. Spíš tak hodinku a půl, jak se nakonec splnilo. Příjemná změna oproti předchozímu koncertu, kde Finntroll i Korpiklaani hráli přibližně hodinu. Ensiferum to rozjeli už od začátku; starší skladby, novější, hitovky, prostě všechno. Většinu mých oblíbených mi zahráli, takže ani na setlist jsem si nemohl v nejmenším stěžovat. První kapela večera, kde nikdo nezpíval falešně. A to zpívali čtyři z celkových pěti členů; frontman growl, klávesák čisté vokály a kytarista s basákem chorus. Nazvučení bylo téměř perfektní, výběr skladeb také, délka ideální; prostě vše dokonalé, jak má být.

A můj letošní verdikt? Byli mega dobří. 

V Sono Centru jsem nebyl poprvé, takže jsem si dobře věděl o jeho největší slabině - člověk se tam nenají. První kapela byla psaná už na 17:30 s plánovaných koncem až v 11:00. No... Přece nebudu poslouchat své oblíbené kapely hladový. Tak jsem se rozhodl, že dorazím až tak na sedmou, abych zvládl večeři v nějakou lidskou hodinu a zároveň viděl aspoň závěr druhého vystoupení. 

To se mi moc nepovedlo. Když jsem dorazil, Trollfest právě dohráli svůj set. A tak jsem se o nich dozvěděl až na místě od kolegů; hudebně jsem prý o moc nepřišel. Špatní nebyli, jen mizerně nazvučení. Ale přišel jsem o zážitek po stránce vizuální - ano, byli to ti růžoví plameňáci. Škoda. Kostýmy jsem samozřejmě zahlédl v předsálí, takže jsem si mohl spojit ty zvláštně vyhlížející metloše s konkrétním jménem. 

Přesně v 19:15 začali hrát Heidevolk. Kapelu jsem do té doby neznal, takže jsem byl zvědavý, co nabídnou. Nazvučení se zjevně spravilo, protože zvuk se mi zdál z mého místa rozumný. Ale výběr skladeb už tolik ne. Poskládat setlist z pomalých skladeb je prostě špatná volba. Po jejich vystoupení jsme se všichni shodli, že kdyby byla celá show tak dobrá, jako poslední 2 skladby, bavilo by nás to mnohem víc. 

Harmonogram se dařilo plnit přesně, protože ve 21:20 nastoupili na scénu Finntroll. A to už byla jiná. Setlist byl sestavený tak, jak se patří, a jeden nářez střídal druhý. Finntrolly sice nemám tolik naposlouchané, ovšem spoustu skladeb jsem poznal a ty, které ne, jsem si užil úplně stejně. Že za mikrofonem stojí jiný zpěvák, mi došlo až ve chvíli, kdy to mezi skladbami zmínil kytarista. Hráli dobře. Jen škoda, že doplňkové nástroje měli puštěné z playbacku a neměli tam aspoň jednoho klávesáka.

A tak přišel čas na hlavní hvězdu večera, finské metloše Korpiklaani. Ty už mám naposlouchané poctivě a zároveň patří mezi nejoblíbenější kapely mého současného playlistu. Jedinou drobnou výtku bych měl k nazvučení: zpěvák byl první půlku zbytečně potichu. Přesto jsme si na začátku užili hitovky jak Wooden Pints, Happy Little Boozer, či moji oblíbenou, Ruumiinmultaa. Závěrečná Vodka jen potvrdila, že playlist postavený z dynamických hitovek funguje vždy.  

Korpiklaani předvedli výbornou show. Až mi bylo líto, že celý festival vlastně ani nezaplnil Sono Centrum. Horní balkony zůstaly zavřené a vlastně je ani nebylo pro koho otevírat. Na svém obvyklém místě u levého baru jsem měl dost prostoru, nikdo se nemačkal a nemusel jsem neustále uhýbat bloudícím lidem.

Závěrem snad jen velký respekt týpkovi s akordeonem (Sami Perttula), který na něj dokázal vyrobit téměř jakýkoli zvuk, včetně flétny. 

(Všechny fotky v článku jsou mé vlastní, foceno na telefon s pivem v druhé ruce.) 

Pátek

Kapely z dlouhého seznamu jsem znal přesně tři: Arkona, Moonsorrow a Thyrfing. První z hlavních hvězd a mých oblíbených kapel, Arkona, začínala v devět. Tak jsme se s kolegy dohodli, že osmá hodina bude ideální čas příchodu. Ať stihneme aspoň jednu kapelu a část druhé. Když jsme se konečně sešli na místě, už končili svůj set švédští Apocalypse Orchestra (medieval folk / doom metal). Špatní nebyli, jen mi jejich hudba přišla vhodná spíš na dobrou noc než na začátek večera. Ale skladby byly sympatické a melodické. 

A tak jsme se po chvíli přesunuli na druhou stage, kde měli zahrát Lacrimas Profundere. Tam už poctivě zvučel nějaký metloš, ale po chvíli nám sdělil, že kapela z důvodu nemoci vypadla a on bude hrát až v dalším bloku. Škoda. 

Necelá hodinka uplynula a my běželi na Arkonu (folk / pagan metal, Rusko). Na jejich set jsem se upřímně těšil. A možná proto jsem byl nakonec trochu zklamaný... Nazvučení moc nevyšlo. Zpěvačka nebyla téměř slyšet a týpek s flétnou skoro vůbec, i když měl u sebe dva mikrofony. Yarilo mi nezahráli, ale padlo aspoň Goi Rode Goi. Zaujala i pecka Tseluya zhizn´, i když volba sedmnáctiminutové skladby na hodinový set nebyla úplně ideální. I vše ostatní bylo podobně unylé a pomalé. Než se na poslední dvě písničky všechno spravilo: Zakliatie bylo nazvučené o 100 % líp, než celý zbytek koncertu a diváci si toho hned všimli. Na poslední skladbu už si nevzpomenu, ale i ta byla dobrá. Škoda, že tak nezněl celý koncert.

Hurá dolů na metloše, který poctivě nazvučoval: Schirenc Plays Pungent Stench (death metal, Rakousko). Ten název nedokážu ani pořádně přečíst, ale to mi nezabránilo si koncert užít. Nazvučil opravdu dobře. Jen hudba byla taková generická. Obyčejný death, nic extra; tohle už jsem slyšel stokrát. Ale v rámci festivalu příjemné vystoupení. 

To už přišel čas, kdy na horní stage začínali Thyrfing (viking metal, Švédsko). Druhá z kapel, kterou jsem znal a na kterou se těšil. A ti konečně předvedli show, kvůli které mělo smysl v pátek dojít. Výborně nazvučení, solidní playlist skladeb a všechno bylo tak, jak má být. Blackově znějící kousky občas proložili něčím melodičtějším a já si jejich vystoupení skutečně užil. 

...vystát frontu na pivo, aspoň na chvíli si skočit na čerstvý vzduch a už jsme šli vyhlížet další skupinu, Flashless. Jenže i ti odpadli z důvodu nemoci, a tak nám nezbylo, než si hodinku počkat na posledního interpreta, Eldamar (experimental black metal, Norsko). 

No... Jako nebylo to zlé. Ale takové zvláštní. Hudba fajn, atmosférické prvky fajn, ale nějak tomu chyběly vokály. Tedy hlasové projevy přítomny byly, jenže se vždy ozvalo pouze "ááááá!!!" bez jakéhokoli hlubšího sdělení. A když jste zvyklí, že zvracení do mikrofonu má mít nějaký text, a najednou tam není, bude vám to prostě znít divně. A tak při rozhodování, jestli odejít v půlce vystoupení nebo tam čekat další hodinu na rozjezd, jsme zvolili odchod. 

Sobota

Sobota byla mnohem hektičtější. I když jsme se nakonec rozhodli, že dorazíme až tak v půlce, vše na sebe tentokrát navazovalo (chvílemi se vystoupení i překrývaly) a divák neměl příliš prostoru si vydechnout. Ale v dobrém slova smyslu.

Dorazili jsme hezky na sedmou a to už měli rozjetý svůj set němečtí Non Est Deus (black metal). A tohle bylo fakt dobré. Hudba slušná, image ještě lepší: na pódiu jeden velký kříž, tři malé před každým členem a v pozadí pověšený obraz poslední večere ve variaci se zombíkama. Po bližším prozkoumání museli i fanoušci bez základů latiny pochopit, že tohle určitě křesťanský metal nebude. Všichni oděni v kápích (což byla letos asi povinnost, protože všechny kapely měly na sobě nějakou kápi) a zpěvák se celou dobu tvářil, že dává důležité kázání. Líbili se, pobavili. 

Jako druhá kapela našeho večerního plánu nám zahrála Dymna Lotva (doom / post metal, Bělorusko / Polsko). Stage v přízemí byla vlastně jenom část restaurace a divák viděl kapelu hezky zblízka. Sympatická zpěvačka rozhodně zaujala. Growl střídaný melodickými vokály, tvrdé kytary a sem tam nějaké atmosférické prvky. Příjemné. 

Sotva skončili poslední písničku, už jsem spěchal nahoru na Archgoat (Finsko). Další generický black, který na pódiu nezněl špatně, ale šlo o to samé pořád dokola. Sál se hodně vyprázdnil, ale já toho aspoň využil a konečně se nacpal do jedné z předních řad. Kytarista pobavil, když v jednu chvíli naštvaně fláknul kytarou o zem a kapela musela 5 minut čekat, než se zpátky zapojil a naladil. 

Po tomto vystoupení už se o slovo přihlásil hlad, takže jsem vyrazil do restaurace doplnit energii v podobě bůčku s hranolkama (a kečupem, samozřejmě). Vyšlo to dobře, protože v přízemí zrovna hrál další interpret, slovenští Valar. Moc jsem je od stolu neviděl, ale zněli velice sympaticky: takový ten nejvíc typický folk stylu Kalevala. Až zpětně jsem se dozvěděl, jak zdání může klamat, ale k tomu se ještě vrátím za pár odstavců. 

Valar ještě neskončili a už mi kolega shora hlásí SMSkou, že Moonsorrow (pagan metal, Finsko) nazvučují. Tady opravdu nechci přijít o jedinou skladbu. Třetí kapela, kterou jsem z celého seznamu znal víc, než jménem, mi dokázala, že celý Heathen Strike měl fakt smysl. Byli výborní. Playlist slušný, nazvučení úplně akorát, vystoupení perfektní. Než po nějaké hodince hraní začali pomalu uklízet... A kolega povídá: "Mají ještě 10 minut, to musí dát aspoň jednu písničku". A já tak přemýšlím a říkám: "No měli by, ale nevím, jestli ji stihnou". Tak dali, samozřejmě. A přetáhli. Ale Sankaritarina prostě chybět nesmí. 

Po skončení dalšího výborného setu jsme se nacpali do fronty na pivo a honem honem do přízemí na další kapelu, slovenské Barbar Bards. Ti byli pro mě asi největší překvapení a měli nejvtipnější vystoupení celého festivalu. Barbar Bards totiž nehráli metal, ale čistou středověkou hudbu. Jenže dudy, housle, akustika a poctivě natuněné bubny jako metal zněly. Kdybych je neviděl, řeknu si: čistý folk metal. A to byl vlastně i případ Valar, ke kterým se znovu vracím: ani oni nebyli metal.

Ale zpět k Barbar Bards. Představili se jako skupina ze Slovenska s jedním ruským členem. Zpěvák na nás mluvil anglicky. Mezi písničkami dostal slovo i ruský kolega, hrající na dudy, který spustil samozřejmě rusky. Bubeník nás pro změnu pozdravil německy. Ale hráli dobře. Fakt dobře. Playlist se skládal ze slovenských národních písní (například Tota Heĺpa) a dalších středověkých melodií z různých částí Evropy. Samozřejmě nechyběl ani cover nejvíc středověké písně na světě: Warriors of the World United. Fanoušci si dokonce vyžádali přídavek, takže jsem určitě nebyl jediný, koho nadchli. 

To už bylo chvíli po půlnoci a nahoře se rozezněli Nargaroth (black metal, Německo). Poslední kapela večera i celého festivalu už zněla líp, než generický black/death, který jsem tu několikrát zmiňoval. Jenže náročný večer už byl znát, takže jsme se opět shodli na dřívějším odchodu. S pocitem dobře stráveného večera a spoustou nových kapel, co čekají na zařazení do playlistu, jsme se rozloučili s Heathen Strike over Brno VI. 

(Všechny fotky v článku jsou mé vlastní, foceno na telefon s pivem v druhé ruce.) 

Jenže když nastal cílený okamžik, únava z předchozího dne (celodenní závody a následná "porada" dlouho do noci) způsobila, že jsem první dvě kapely takticky vynechal. Kolega už byl na místě, já dorazil chvíli po osmé, a to už měl rozjetou svoji show pankáč Wednesday 13. 

První kapelu Drift jsme nestihli ani jeden, druhá, Sick n' Beautifil, prý byla fajn, i když vizuál měli lepší než samotné vystoupení. Tak jsem se s nimi aspoň vyfotil.

(ne, svůj ksicht sem fakt dávat nebudu) 

Wednesday 13 to rozjel poměrně dobře. Punk-metal s trochou Rock'n'Rollu se v hale pěkně ozýval a zpěvák si rychle získal publikum na svou stranu. A závěrečná skladba "I love to say Fuck" s tematickým "Fuck" deštníkem už rozpálila i ty nejzarputilejší posluchače, co přišli jen znalecky pokývat hlavou. 

Okolo půl desáté už byla nastoupená hlavní hvězda večera a začala show, na kterou se všichni těšili. Jenže... Z fronty na občerstvení hned za rohem jsme ani nepostřehli, že už začali hrát. Metal má přeci jen jediné pravidlo! A to zatím příliš splněno nebylo. Anebo je sál opravdu dobře odzvučený... 

Tak není. Opravdu hráli mnohem tišeji, než předloni. Naštěstí jsme propásli jen o úvod první skladby. Po čtyřech až pěti dalších se zvuk zlepšil, ale i tak mi chyběly ty přehnané výšky. Takové, co trhají uši a k vystoupení Cradle of Filth nezbytně patří. 

Nicméně tracklist byl výborný. Stavba byla podobná, jako naposledy: z každého staršího alba (Principle - Nymphetamine) jeden song, z posledního (Existence is Futile) po více. A z těch čtyř tragických (Godspeed - Manticore) naštěstí nic. Takže jeden nářez za druhým. 

Saffron's Curse, The Principle of Evil, Dusk, Cruelty a jiné pecky mluvily samy za sebe. Tracklist byl vlastně identický jako ten z Plzně, takže kdo byl na obou koncertech, dostal jen nový kulturní zážitek, nikoli hudební. 

Závěr stál tentokrát za to. Úvodní rify Her Ghost in the Fog napověděly, že tohle už bude závěr. Ale tentokrát ne! Konečně zahráli něco, co jsme mohli naživo slyšet na loňském turné, a potom naposledy možná před deseti lety. 

Předloňský koncert byla objektivně lepší, ale závěr tohoto byl rozhodně mocnější. 

Ano, konečně dali From Cradle to Enslave. 

(YouTube mi nedovolí nasdílet původní verzi videoklipu, takže na tu se můžete podívat zde.)

(Všechny fotky v článku jsou mé vlastní, foceno na telefon s pivem v druhé ruce.)

Když člověka napříč čtyřmi alby zaujmou pouze 2 skladby, bude s kapelou asi něco špatně. Lilith Immaculate, stejně jako Death of Love jsou výborné, ale není to trochu málo ze čtyř alb? Naštěstí se kluci vzpamatovali. 

V recenzích, které jsem si stihl přečíst, styl nového alba často přirovnávali ke kultovním kouskům Dusk / Cruelty / Midian. Za sebe musím říct, že styl mi víc připomíná přelom Midianu a Bitter Suites, nicméně souhlasím, že Cradle zase zní jako ve svých nejlepších letech.

Na druhou stranu na albu nebyla žádná brutální pecka, která by mě na první poslech posadila na zadek. (Jako například výše nalinkované.) Ale jako celek super. 

Každý, kdo nepadl v bitvě, se dostavil ve 20:00 na místo určení. 

Po vystání fronty na pivo a dohledaní našich míst jsem se s bratry ve zbroji odebral na tribunu, která se nakonec ukázala jako dobrá volba. Výhled byl výborný a ozvučení také solidní. Místo bych nedoporučil nikomu se závratí... Ale kdo má závratě, nemůže bojovat za svého krále! 

Oficiální popis akce zněl: 'Nadcházející turné s názvem “Crushing The Enemies Of Metal Anniversary Tour 2023” bude oslavou více než 40 let opravdového heavy metalu a bude věnováno výročím legendárních alb Manowar - “Battle Hymns”, “Into Glory Ride, “The Triumph Of Steel”, “Kings Of Metal” and “Warriors Of The World”'. 

Což znělo na první pohled fajn, ale... Jaký Triump of Steel jako legendární album? Kde je nějaký Sign of the Hammer a Fighting the World? Předkapela se konat nebude? Žádné info o předkapele jsem nikde nenašel.

A vskutku, žádná předkapela se nekonala. Jediný pravý metal ozvučil halu asi ve 20:15, o čtvrt hodinku později oproti plánu. 

Set otevřeli klasicky skladbou Manowar z debutového alba, následovanou Kings of Metal a Fighting the World ze stejnojmenných desek. Hurá! Takže popisek byl samozřejmě nesmysl psaný bezvěrci a fanoušci se svých oblíbených alb dočkají. Čtyřka na playlistu, Holy War, mě v tom jen utvrdila. Zvuk zatím nebyl špatný, ale na prostřední část koncertu se ještě malinko zlepšil. 

Zvukařům nejspíš pohrozili, že se nedostanou do Valhally, protože skladby Heart of Steel, Gates of Valhalla a Warriors of the World už zněly výborně. Mezitím nám Joey představil nového bubeníka. Ten sice kvalit Scotta Columbuse nedostál, nicméně najít si v důchodovém věku nového člena kapely není snadný úkol. 

V druhé půlce setu jen přídávali na tempu. Štíty praskaly pod sekyrami, meče se lámaly o brnění... Pardon, bubeník do toho řezal a basák ukázal, že na to stále ještě má. Také přidali 2 skladby z alb novějších. Ty jsem poznal, ale nedokázal si je honem zařadit; tak snad mi Bohové Hromu odpustí. 

Hitovka The Power z alba Louder than Hell se ale příliš nepovedla, protože song jsem poznal až podle textu, nikoli podle melodie... Nahoře už jsme byli upečení jak váleční koně ve vřavě bitvy, protože klimatizace se zjevně odporoučela zpátky na Asgard. Ohnivá show, byť výborná, tomu příliš nepomohla. Naštěstí Joeyho nezapomenutelný projev ano. 

Naučil se česky několik dlouhých vět a zhruba 5 minut mluvil poměrně slušnou češtinou. Včetně bezchybně řečeného slova "nejoblíbenější". Už nevím, jestli nejoblíbenější bylo české pivo nebo holky, ale všichni na něj zírali, že se vůbec něco takového naučil. 

Ale už byl čas rozbít nepřátele skladbou Hail and Kill. Eric ty výšky pořád vyzpívá. Ano, už to není co před dvaceti lety, ale pořád si to dává slušně. Metaloví válečníci bojovali čestně až do konce a jako přídavek jsme dostali pecku Black Wind, Fire and Steel. 

Koncert otevřeli francouzští death metalisti Naraka o slabou čtvrthodinku později oproti plánu. Hráli přibližně půl hodiny a hráli vcelku dobře. Ovšem s kapelami, které jsem o pár dnů dříve slyšel v Sonu, se moc rovnat nemohli. Zpěvák se chvílemi až zbytečně snažil ještě rozespalé publikum přivést do varu, ale i tak byl celkový dojem pozitivní. Každopádně doufám, že je někdo nechal doma přespat, jak inzerovali na letáku v předsálí. 

Po krátké pauze nastoupili na scénu Alcest, podivný metal z Francie. Proč říkám podivný? Celé jejich vystoupení jsem přemýšlel, jaký žánr vlastně hrají. Nakonec jsem se rozhodoval mezi doom, gothic nebo pagan. No netrefil jsem ani jedno. Alcest hrají Shoegaze Post-Black Metal. Co to je, už jsem zapomněl, ale připomínalo mi to výše uvedené styly. 

Set jako takový špatný nebyl. První půlka byla rychlejší a ráznější, ale v druhé hodně zpomalili a já se chvílemi nudil. Ale i tady jsem byl relativně spokojený. 

Ale pak už byl nejvyšší čas, aby to pořádně okotlila hlavní hvězda, Cradle of Filth. Úvodní skladba byla samozřejmě z posledního alba Existence is Futile, ale hned tou druhou ukázali, jakým směrem bude playlist směřovat. Nocturnal Supremancy z V Empire následovaný Summer Dying Fast z Principle of Evil ukázaly, že Dani to v sobě pořád má. Místo aby si za 30 let vřískání zrušil hlasivky úplně do němoty, má ten hlas snad čím dál tím silnější. 

Zvuk výborný, ale trochu mi chybělo takové to typické dunění... Kdy má člověk pocit, že se mu rozskočí hrudník (a pomáhá na něj pivo)... I když Mathus tomu dával poctivě ve svém akvárku. Ale Cradle vždy byli i budou převýškovaní a je pravda, že bez Daniho ječáku, který vám trhá uši, by to nebyl ten pravý zážitek. 

Po pár skladbách náš Marthus česky přivítal, Dani jen doplnil "exactly what he said" a vystoupení pokračovalo dál. Něco z nového alba a pak přišel čas na Nymphetamine. 

V tu chvíli jsem se začal soustředit na doprovodné vokály a konečně si všiml blondýnky za klávesami, kterou jsem v jejich sestavě zatím neviděl. A opravdu, Zoe Marie Federoff letos doplnila kapelu na pozici klávesy / vokály. (Do odkazu vám dám její další skupinu, ať vidíte, že nejen hlas má hezký.) Její doprovodný zpěv byl občas hůř slyšet, ale když to zvedla do sopránu, perfektně ozvučila i k-praskutí-nacpanou Flédu.

Nymphetamine je sice skladba výborná, ale pak přišla ta moje. Trochu jsem se styděl, že jsem Gothic Romance nepoznal hned po prvních dvou vteřinách, ale asi až po pěti... No na živo je ta skladba prostě dokonalá. Až by mě to dojalo k slzám - tedy kdybych měl nějakou duši a byl toho fyzicky schopný.

Následující melodii jsem po chvíli identifikoval jako Scorched Earth Erotica z Bitter Suites to Succubi, a tak nějak jsem začal počítat alba, ze kterých ještě nic nehráli. Zatím tedy nepadlo nic z období 2008 - 2017, ale čas už se krátil a byly tam pořád ještě dvě alba, ze kterých musí něco zahrát, nebo je fanoušci nenechají odejít. 

Po krátké pauze a Venus in Fear ze záznamu doplnili set skladbou z Cruelty, a to Desire in Violet Overture. Za mě asi nejslabší z celé desky, ale i nejslabší kousek z Cruelty je lepší než cokoli, co vyplodili mezi Nymphetaminem a Hammerem, že... Už začalo být jasné, že From Cradle to Enslave opět nebude (jak jsem vytýkal už naposledy), protože po dalším páru písniček z posledního alba a chybějícím songu z Midianu bylo jasné, čím show zakončí. 

Jak moc se mi to koncert líbil, snad víc psát nemusím. 

(Kromě titulní fotky jsou všechny v článku mé vlastní, foceno na telefon s pivem v druhé ruce.)

Že se vlastně jedná o takový mini festival, jsem zjistil až po nákupu lístků. Od půl osmé do půlnoci se mělo vystřídat 5 kapel. Znal jsem jedinou, ale byl jsem rád, že poznám nové skupiny, které bych mohl v budoucnu začít poslouchat. Moonspelly jsem na živo ještě neslyšel a návštěva koncertu mi stála i za tu jednu hodinku, kterou měli hrát.

O půl 8, přesně na čas, začala hrát první kapela: texaské melo-death uskupení Hinayana. Hráli asi půl hodiny, trochu jsem z nich cítil vibe Amonů a hudebně se mi líbili. Po krátké pauze dostala slovo druhá kapela, opět melodický death metal, Wolfheart. Střídání tří zpěváku a melodických vokálů s growlem mi stylově úplně nesedělo, nicméně koncertní podání bylo určitě lepší než u předkapely a já si jejich vystoupení užil. 

Opět krátká pauza, vystát frontu na pivo a už se do díla pustili třetí hosté, progressive-folk-black metalová banda Borknagar. Výčet stylů vskutku lákavý, nicméně poslech pár singlovek na YouTube a vlastně ani samotný koncert mě moc nepřesvědčil. Špatně určitě nehráli, ale spíš se mi netrefili do vkusu. A to mám folk i black velice rád.

Pomalu se mi začalo zdát, že každá další kapela je hlasitější a hlasitější. Ale to je samozřejmě v pořádku!

Jako předposlední host a jedna z hlavních hvězd nastoupila na scénu kapela Insomnium, opět melodický death, tentokrát z Finska. Tak tohle už byl pořádný death! Hudba skvělá, show výborná a já si od nich velice rád poslechnu vše, co nahráli.

A pak konečně přišla chvíle, na kterou jsme se všichni těšili. Musím se přiznat, že jsem moc nevěděl, co od Moonspellů na živo očekávat. Spoustu skladeb mají pomalých a nepříliš vhodných na skandování v kotli. Ale já si nechtěl kazit překvapení sledováním starších koncertů, tak jsem si jenom v hlavě přemítal, čím by mi mohli udělat radost. Opium rozhodně bude. Zahrát mi Tenebrarum Oratorium 1, tak jim za odměnu vykoupím všechna trička, co dole v shopu nabízeli. A ke štěstí by pak už chybělo víceméně cokoli z prvního alba. A pokud by mělo padnout něco pomalejšího, tak aspoň Darkness and Hope. 

Přání se mi vyplnilo částečně. Pomalé skladby samozřejmě nebyly žádné (tedy vyjma závěrečné), sypali tam jeden nářez za druhým. Což mi po koncertu i potvrdil kolega, že na živo hrají právě a jenom takto. Když zhruba v půlce představení zaznělo Opium, věděl jsem, tendence nářezů bude už jen vzestupná. A jak začala hrát Alma Mater, měl jsem malý hudební orgasmus, protože něco takhle dobrého mi přesně ty 2 roky chybělo. Show zakončili zmíněnou pomalejší skladbou, ale nebylo to nic jiného než Full Moon Madness.

Spokojenost maximální. S celým večerem. 

Korpiklaani

Nejznámější folk metalovou kapelu asi netřeba víc představovat. Sám jsem je dlouho obcházel hlavně proto, že nereprezentují mou ideální kombinaci stylů. Tím je folk buď s prvky blacku, deathu, sympho nebo tam aspoň musí zpívat lepá děva. Když jsem si Korpiklaani poprvé pustil úplně od začátku, asi po třech albech mě přestali bavit. Jenže to jsem akorát zabalil před tím nejlepším. Jakmile začnou zpívat finsky, kvalita strmě vyskočí. Diskografii mají dost obsáhlou a nakonec se mi povedlo najít spoustu výborných skladeb, které si můžu pouštět furt dokola.

Nejlepší album: Karkelo (2009)

No to, kde je Vodka, tady byla volba vcelku jasná. Další hodně povedené je Manala z roku 2012. Tam je zase Ievan Polkka. (Nutno poslechnout finskou verzi, finština zní prostě líp.)

Eluveitie

Jako další metloše si pustíme Eluveitie. Většinou svých desek se řadí do extreme metalu (rozuměj: je tam growl, zvrací se do mikrofonu). Nicméně pár alb se z této škatulky vymyká. Konkrétně dvě zní spíš jako keltský rock. Jako špatné to není, ale tvrdého stylu chtivý posluchač je spíš zklamaný. Což byl i můj případ. Nakonec jsem se ale dokopal k poslechu kompletní diskografie, a musím říct, že se částečně vrátili do starých kolejí. Z novějších alb mě zaujalo zrovna poslední, Ategnatos. Sice tam občas slyším prvky EMO rocku, ale celkově zní fajn. 

Nejlepší album: Slania (2008)

Protože Inis Mona. Slania je hned druhá deska, tam do toho ještě řezali poctivě. Kvalitou je srovnatelné s albem prvním, ale právě kvůli konkrétním skladbám se mi líbí víc.

Finntroll

Raději se hned přiznám, že Finntroll se mi tu líbí asi nejmíň. Je to hudba, kterou si nemám problém pustit, ale nedokážu se do ní ponořit jako u jiných skupin. Barvy jednotlivých zvuků jsou takové nevýrazné, hraje to tam všechno přes sebe bez většího důrazu na konkrétní nástroje. Nicméně dobré skladby se najdou a jedno album ze stereotypu vybočuje.

Nejlepší album: Jaktens Tid (2001)

I když se jedná o jejich naprosto typický zvuk, je tu asi nejvíc chytlavých melodií. Album jako celek je v pohodě, jednotlivé skladby jsou výrazné a zapamatovatelné. Za mě povedený kousek. Klip v ukázce je fan made a nemá chybu.

Equilibrium

Teď se podíváme, co dobrého v Německu umí. S mainstreamem jsem skončil a je na čase si představit zase pár méně známých uskupení.

Zpívaná němčina je až na pár světlých výjimek otřesná, ale tady mi to překvapivě nevadilo. Proč, to asi hned pochopíte. Na druhou stranu jsem vzpomněl na Crematory, které jsem měl svou dobou rád. Na Equilibrium jsem narazil úplnou náhodou skrz tento klip, který je naprosto dokonalý a s každým dalším zhlédnutím mě přibližoval k poslechu celé diskografie. 

Nejlepší album: Sagas (2008)

To nejlepší se vybíralo docela složitě, protože na každém albu jsou dobré písničky. Nakonec jsem zvolil hned druhé z roku 2008, kde jsou asi nejzajímavější melodie. Videoklip s pivem patří k albu Erdentempel (2014), které je hned druhé, co mohu doporučit všema deseti. Jinak stylem se podobají Ensiferum, čímž je tak nějak dáno, že se mi líbit musí. 

Svartsot 

Už ani nevím, u koho jsem klikl na similar bands a jak jsem se dostal k následující kapele. Ale vím, že už po pár skladbách se mé uši zamilovaly. Folk je tu spíš minoritní žánr, kapela mi zní jako Amon Amarth s flétnama. Ale jako hodně dobře. 

Nejlepší album: Ravnenes Saga (2007)

První. I když volba to nebyla úplně jednoduchá. Debutové album ještě nemá dokonalý zvuk, flétna je místy dost agresivní. Ale právě díky tomu zní zajímavě a proto jsem si pustil alba další. Mají celkem čtyři a každé je slušné. 

Dalriada

Dlouho se mi nestalo, abych se u nějaké hudby začal vyloženě smát. (Naposledy myslím ve svých patnácti, když jsem poprvé slyšel Cradle of Filth.) Stejně tak se mi nestává často, abych po 2 minutách poslechu věděl, že chci slyšet všechno. 

Nejzajímavější kapelu jsem si opět nechal na závěr. Protože maďarský folk tu ještě nebyl. Dalriada zpívá lidové písně v metalovém aranžmá a zní to naprosto ujetě. Ale výborně. Slyšet metalový čardáš se vám často nepoštěstí... A v maďarštině. 

Nejlepší album: Igéret (2011)

Album, které jsem slyšel jako první, zůstalo i mým nejoblíbenějším. Až na otřesné intro je každá skladba fajn a jsou tam ty nejchytlavější melodie.