Po delší odmlce jsem se rozhodl opět oživit rubriku o filmech. Nechci ovšem psát o snímcích, jenž plní kina k prasknutí, ale o těch, které v divákovi dokážou něco zanechat. Nějakým způsobem zajímavé kousky, které člověka buď úplně pohltí nebo je přejde s pouhým "dalo se to". Prvním takovým filmem je Pevné pouto od Petera Jacksona. 

Přečetl jsem na něj několik recenzí, většinou velmi kritických. Přesto jsem na ně nedal. Nelituji. A právě kvůli negativním recenzím jsem se rozhodl napsat jednu pochvalnou.

Jmenuji se Salmonová. Jako ta ryba.
Křestním jménem Suzie.
Bylo mi čtrnáct, když jsem byla zavražděna. Šestého prosince 1973.

Bylo to před tím, než se pohřešované děti začaly objevovat na krabicích od mléka nebo jako hlavní příběhy ve zprávách. Bylo to v době, kdy lidé nevěřili, že se takové věci stávají.

Těmito slovy začíná nevšední příběh obyčejné dívky, kterou zavraždí nenápadný člověk ze sousedství. Nekonční, ale začíná. Divák se následně ocitá v surrealistickém světě mezi nebem a zemí, v němž bloudí Suziin duch ve snaze nalézt odpovědi na základní otázky: "proč" a "co bude dál". V druhé dějové linii se odehrává příběh zdrceného otce, který se za každou cenu snaží vypátrat vraha své dcery.

Právě záběry z onoho světa je jedna z věcí, kterou si mě film úplně získal. Nebylo to ale kvůli hře tvarů barev či obrazům pohádkových krajin, ale právě kvůli hororovým prvkům, které se do toho prolínají. Pak už jen stačí přidat výborné herecké výkony, kde hlavním představitelům věříte od prvního slova do poslední slzy.
Mark Wahlberg (Max Payne) ukázal, že umí a Rachel Weisz opět přesvědčila, že není jen krásná. Vše podtrhla vycházející hvězda Saoirse Ronan, která má kromě hypnotizujících modrých očí i skutečný herecký talent.

Peter Jackson prostě opět ukázal, že kromě filmů pro fajnšmekry (Braindead, Vesmírní kanibalové), velkofilmů s astronomickými rozpočty (trilogie Pána prstenů) umí natočit i citlivý snímek, který je svou žánrovou kombinací jedinečný.

_ _