Filmy

V kinech už poběží třetí díl a já pořad neviděl ten druhý. Jenže druhé díly filmů o jednotlivých Avengerech mě doposud moc nenadchly. Thor: Temný svět byl celý takový divný, Avengers: Age of Ultron mi připadl až komicky špatný a vlastně jediný, kdo zvyšoval průměr, byl Tony Stark. 

Třetí březnový pátek se nesl ve znamení Festivalu Otrlého diváka, na který jsem se i přes absenci Skautského průvodce docela těšil. Ozvěny festivalu, tedy "regionální repete", jak pořadatelé brněnskou projekci nazývají, letos opět nabídly 3 filmy. Snímek Bojovník, vysílaný v 6 hodin jsem neměl šanci stihnout, a tak jsem vyrazil až na hlavní biják večera, Posledního draka. 

Pokud jste fanouškem nízkorozpočtových filmů, béčkových hororů z osmdesátých let a podivných výtvorů, které vznikly jen pro pobavení autora, zakroužkujte si celý příští týden v kalendáři. V březnu proběhne každoroční Festival otrlého diváka, který letos nabídne spoustu zajímavých snímků. Od úterý 8. 3., do neděle 13. 3., bude pražské kino Aero promítat každý večer několik filmů pod záštitou tohoto festivalu. Brněnská projekce bude bohužel dost ochuzená, ale i tak se můžeme těšit alespoň na 3 filmy uvedené v pátek 18. března 2016 v kině Scala, jako vždy.

Po delší odmlce jsem se rozhodl opět oživit rubriku o filmech. Nechci ovšem psát o snímcích, jenž plní kina k prasknutí, ale o těch, které v divákovi dokážou něco zanechat. Nějakým způsobem zajímavé kousky, které člověka buď úplně pohltí nebo je přejde s pouhým "dalo se to". Prvním takovým filmem je Pevné pouto od Petera Jacksona. 

Děj postavený na skutečné události, atmosféra tak hustá, že by se nožem dala krájet, na míru padlé role, a nakonec vyvrcholení děje a odhalení skutečnosti, jenž se celou dobu skrývala za nadpřirozeno. I tak nemohu v pár odstavcích popsat, jaké ve mně Americká kletba nechala dojmy. Spolu s uvědoměním si té tvrdé reality, když se v očích mladé dívky změní lidé z masa a kosti v nadpřirozené bytosti - zlé duchy, kteří ji nenechají klidně spát, si najednou uvědomíte, že i takový může být život.

Již delší dobu chci o Faunově labyrintu napsat článek. Stále jsem ho ale odkládal, protože jsem si pořád nebyl jistý, zda-li vůbec dokážu najít vhodná slova a popsat své pocity z tohoto filmu. Zanechal ve mě spoustu dojmů, a i když nepatřím mezi slabší povahy, tak jsem na dramatický a zároveň dojemný konec doslova "zíral s otevřenou pusou".