Od druhého ročníku, kdy jsem akci objevil, mi to častokrát nevyšlo, a tak jsem letos festival navštívil teprve po třetí. Hlavním lákadlem pro mě byla Dalriada, kterou poslouchám velice rád a na živo jsem ji ještě neviděl. Určitě jsem chtěl znovu slyšet Wolfarian, takže jednodenní lístek se zdál jako rozumná volba... No dobře, že jsem to neudělal. Ceny opět vystřelily nahoru a jednodenní vstupenka se zoufale nevyplatila. Tak jsme se s kolegy domluvili, že zkusíme oba dny, byť sobotní kapely jsme neznali žádné. Aspoň nás nebude trápit, když některé vynecháme. 

Pátek

Páteční sraz jsme dali v 18:45, abychom před Dalriadou stihli ještě jednu kapelou na rozehřátí. Což se ukázalo jako velice rozumný nápad, protože Wolfchant (Německo) zahráli jeden z nejlepších setu večera. Žánrově jsem si je pořád nebyl schopen zařadit, než mi napověděl zpěvák: a pak mi jen došlo, že je to pagan metal jak z učebnice. Je vidět, že i v Německu umí: bubeník do toho řezal jak o život, oba zpěváci se překřikovali melodickým growlem a celkový dojem byl slušný. Tuhle kapelu si rád poslechnu znovu. 

Ale to už jsem spěchal do patra na Dalriadu (folk, Maďarsko). I ta hodně překvapila. Ale jinak, než jsem čekal. V playlistu mám totiž uložené většinou pomalejší a melodičtější skladby a nějak podvědomě jsem čekal, že i jejich vystoupení bude podobné. Nemohl jsem být dál od pravdy. Dalriada do toho řezala snad ještě víc než Wolfchant a pomalejší skladbu zahráli přesně jednu. Jsem moc rád, že jsem je mohl vidět naživo, i když do nejlepšího vystoupení večera jim pár příček chybělo. 

Následovala pauza na večeři a k ní poslech švédských black metlošů Ereb Altor. Jelikož jsem se víc soustředil na jídlo než hudbu, můžu jen říct, že jako podklad dobrý. To už se ale nahoře pomalu chystali Corvus Corax (epic medieval folk), na které jsme byli zvědaví všichni. Kapelu jsem neznal vůbec, ale už jen z jich přípravy jsem usoudil, že tam zůstat chci. Před bubnama vystavené asi osmery dudy, didgeridoo a monstrózní hurdy-gurdy na kolečkách. Tak tohle bude zajímavé. Bylo? No... Ano i ne. Hudebně mě jejich vystoupení tolik neoslovilo, stylem a výstupem ovšem víc, než je zdrávo. Předvedli dobrou show. Zajímavou, nezvyklou, opřeli se do toho poctivě.

Následující metloše Sovy, Lesy a Hroby jsme tak nějak vyignorovali, vystáli si frontu na pivo a začali se pomalu chystat do první řady na Percival Stuttenbach, kteří nás také hodně zajímali. Podle kolegy to bylo nejlepší vystoupení večera, já bych je osobně zařadil až za Wolfchant. Ti mi hudebně sedli víc. Ale metal se zaklínačskou tematikou jsme si užili nejen my, ale i celý sál. 

Večer už se připozdíval, a protože jsem rozhodně chtěl vydržet až do Wolfarianů, tak předposlední kapelu, Patriarcha, jsem zaslechl jen tak mezi řečí. Než o půl jednu skutečně nastoupila na pódium brněnská formace Wolfarian (folk, medieval), kteří to patřičně rozjeli od začátku do konce. Také museli, protože pořadatelé na jejich vystoupení vyhradili pouhých 30 minut. Musím říct, že od roku 2020, kdy jsem je slyšel poprvé, ušli dlouhou cestu. Tehdy na mě působili jako taková polo-amatérská kapela, co má dobré nápady. Dnes už hráli profesionálně. Krásné zakončení pátečního večera. 

Sobota

Druhý den jsme ani neměli vytipovanou žádnou kapelu, co by nás zajímala. Sraz jsme si kolegy dali stejně, ať si užijeme rozumné množství kapel, aniž bychom se honili. Když jsme dorazili na místo, na Wasteland Stage (První patro) právě končili svůj set Mork (black, Norsko). Příjemný sympatický black, ale nás už zajímal začátek další kapely, polských Žywiołak o patro níž (medieval/folk, Polsko). A to byl moc sympatický folk! Další takový, který k zahrání pořádného metalu nepotřebuji ani kytaru či basu. Skladby chytlavé, dynamické, obě zpěvačky uměly zaujmout publikum. Jen škoda toho otravného mosh pitu na hrozně malém prostoru, kvůli kterému jsem musel víc dávat pozor na lidi okolo sebe, než abych si užil vystoupení. 

Sargeisty jsme takticky vynechali, abychom se mohli najíst v přízemí, dokud jsou všichni metloši nahoře v sále. Což se úspěšně povedlo a o tři čtvrtě na 9 už jsem byl nachystaný v první řadě na další Poláky, Aether (melo-death). A ten byl hodně solidní. Kytary naladěné spíš směrem k heavy/power, ale poctivý growl držel celý žánr u death metalu. Tady si rozhodně chci poslechnout celou diskografii. Ale to jsem ještě netušil, že hotové album mají reálně jedno... Zlobí. Já chci aspoň 5.

Po Aether rychlá pauza, kolegové už byli značně unavení, ale já si na utrhl na pár skladeb od Kampfar (black/pagan, Norsko). Špatní rozhodně nebyli, jen takový moc generičtí... Takový black už jsem slyšel mockrát.  

Odpočinek a jedno pivo v ústraní pomohlo, takže před jedenáctou už jsme byli nachystaní v první řadě na Waldgeflüster (black, Německo). Ale... Polsky mluvící slečna rozhodně nevypadala jako Waldgeflüster. No, co už, bylo mi to úplně jedno, chtěl jsem si užít vystoupení. A rozhodně užil, protože šlo o naprosto typický folk, doplněný houslemi, hurdy-gurdy a hezkými kytarovými sóly. Ale kdo nám to tedy hrál? Nakonec se mi povedlo dohledat kapelu Ariadne's Thread (na úvodním obrázku), která si ten den dala druhé vystoupení. 

Před půlnoci už bylo potřeba chytit místo na hlavní hvězdu večera a celého festivalu, Gorgoroth (Norsko). Domluva byla taková, že rozjezd si kvůli nim ujet nenecháme, ale zkusíme tam vydržet co nejdýl, co nám čas dovolí. A dobře jsme udělali. Nemelodický black určitě není žánr, kterému bych příliš holdoval, ovšem na takovéto akce je to naopak žánr ideální. Pokud je kapela slušná, dokáže ho proměnit na kulervoucí show. Což se tady přesně stalo. Hudebně to sice celé táhl zpěvák, ale o tom to je! Já si poslední kapelu a vlastně i celý festival nesmírně užil.

Tak příští rok zase!

(Všechny fotky v článku jsou mé vlastní, foceno na telefon s pivem v druhé ruce.) 

Letošní rok je opravdu štědrý, a to sotva začal. Bylo jasné, že 28. ledna nesmím chybět na Flédě, abych si konečně mohl užít Ensiferum jako fanoušek. Když jsem je viděl poprvé, v roce 2016 ve Zlíně, kapelu jsem ještě neznal. Jel jsem kvůli Kataklysmě, ale i tak jsem si Ensiferum užil.

Tehdy jsem k nim napsal:

Návštěva Kauflandu (a zoufalé hledání posledních pár kousků pečiva) chvíli zabrala, a tak jsem Ensiferum neslyšel celé. Čehož upřímně lituji, protože byli sakra dobří. Folk metal jako žánr samozřejmě znám, ale nemám ho tolik naposlouchaný. 

Kataklysm, Ensiferum, Iced Earth 18. 12. 2016 ve Zlíně - Recenze

A letos? K tomu se ještě dostaneme. Tentokrát jsem dorazil s krátkým předstihem, aby mi neunikla jediná písnička žádné z kapel. Dragony jsem neznal vůbec, Freedom Call jen podle jména, ale Ensiferum sami o sobě stáli za to, abych tam šel i sám, kdyby nikdo nechtěl se mnou. To se samozřejmě nestalo a během prvního vystoupení jsme se tam s kolegy postupně našli. 

Dragony je rakouská powermetalová kapela s dívčími lead vokály. Tedy normálně nebývá, ale dnes byla. To je žánr, který si pustím spíš jako kulisu, ale na koncertě si rád rozšířím obzory o nové interprety. A že jsem rozšířil! Skladby byly melodické, svižné a chytlavé, prostě milé na poslech. Některé tóny místy falešné, ale aspoň měl člověk jistotu, že nejedou z playbacku. Chytlavost skladeb se lineárně zvyšovala po pár posledních hitech musím říct, že si od nic rád poslechnu celou diskografii. Hrát začali včas, dokonce trochu přetáhli. Ale to už byl čas vystát frontu na pivo.

Jako druzí nastoupili na pódium němečtí Freedom Call. Další typický power metal, já v nich slyšel Helloweeny snad v každé druhé skladbě. A to rozhodně není špatná věc! I tady občas zpěvákovi ujížděly tóny, ale výborně to vykompenzoval prací s publikem a energickým vystupováním. Jako zajímavost jsme se dozvěděli, že je prý v Americe zvolili jako nejvíc "happy" metalovou kapelu na světě. No nedivím se. Happy rozhodně byli. 

V devět hodin přišla na řadu hlavní hvězda večera. Měli hrát asi hodinu a tři čtvrtě, ale všichni jsme tušili, že tak tomu nebude. Spíš tak hodinku a půl, jak se nakonec splnilo. Příjemná změna oproti předchozímu koncertu, kde Finntroll i Korpiklaani hráli přibližně hodinu. Ensiferum to rozjeli už od začátku; starší skladby, novější, hitovky, prostě všechno. Většinu mých oblíbených mi zahráli, takže ani na setlist jsem si nemohl v nejmenším stěžovat. První kapela večera, kde nikdo nezpíval falešně. A to zpívali čtyři z celkových pěti členů; frontman growl, klávesák čisté vokály a kytarista s basákem chorus. Nazvučení bylo téměř perfektní, výběr skladeb také, délka ideální; prostě vše dokonalé, jak má být.

A můj letošní verdikt? Byli mega dobří. 

V Sono Centru jsem nebyl poprvé, takže jsem si dobře věděl o jeho největší slabině - člověk se tam nenají. První kapela byla psaná už na 17:30 s plánovaných koncem až v 11:00. No... Přece nebudu poslouchat své oblíbené kapely hladový. Tak jsem se rozhodl, že dorazím až tak na sedmou, abych zvládl večeři v nějakou lidskou hodinu a zároveň viděl aspoň závěr druhého vystoupení. 

To se mi moc nepovedlo. Když jsem dorazil, Trollfest právě dohráli svůj set. A tak jsem se o nich dozvěděl až na místě od kolegů; hudebně jsem prý o moc nepřišel. Špatní nebyli, jen mizerně nazvučení. Ale přišel jsem o zážitek po stránce vizuální - ano, byli to ti růžoví plameňáci. Škoda. Kostýmy jsem samozřejmě zahlédl v předsálí, takže jsem si mohl spojit ty zvláštně vyhlížející metloše s konkrétním jménem. 

Přesně v 19:15 začali hrát Heidevolk. Kapelu jsem do té doby neznal, takže jsem byl zvědavý, co nabídnou. Nazvučení se zjevně spravilo, protože zvuk se mi zdál z mého místa rozumný. Ale výběr skladeb už tolik ne. Poskládat setlist z pomalých skladeb je prostě špatná volba. Po jejich vystoupení jsme se všichni shodli, že kdyby byla celá show tak dobrá, jako poslední 2 skladby, bavilo by nás to mnohem víc. 

Harmonogram se dařilo plnit přesně, protože ve 21:20 nastoupili na scénu Finntroll. A to už byla jiná. Setlist byl sestavený tak, jak se patří, a jeden nářez střídal druhý. Finntrolly sice nemám tolik naposlouchané, ovšem spoustu skladeb jsem poznal a ty, které ne, jsem si užil úplně stejně. Že za mikrofonem stojí jiný zpěvák, mi došlo až ve chvíli, kdy to mezi skladbami zmínil kytarista. Hráli dobře. Jen škoda, že doplňkové nástroje měli puštěné z playbacku a neměli tam aspoň jednoho klávesáka.

A tak přišel čas na hlavní hvězdu večera, finské metloše Korpiklaani. Ty už mám naposlouchané poctivě a zároveň patří mezi nejoblíbenější kapely mého současného playlistu. Jedinou drobnou výtku bych měl k nazvučení: zpěvák byl první půlku zbytečně potichu. Přesto jsme si na začátku užili hitovky jak Wooden Pints, Happy Little Boozer, či moji oblíbenou, Ruumiinmultaa. Závěrečná Vodka jen potvrdila, že playlist postavený z dynamických hitovek funguje vždy.  

Korpiklaani předvedli výbornou show. Až mi bylo líto, že celý festival vlastně ani nezaplnil Sono Centrum. Horní balkony zůstaly zavřené a vlastně je ani nebylo pro koho otevírat. Na svém obvyklém místě u levého baru jsem měl dost prostoru, nikdo se nemačkal a nemusel jsem neustále uhýbat bloudícím lidem.

Závěrem snad jen velký respekt týpkovi s akordeonem (Sami Perttula), který na něj dokázal vyrobit téměř jakýkoli zvuk, včetně flétny. 

(Všechny fotky v článku jsou mé vlastní, foceno na telefon s pivem v druhé ruce.) 

Pátek

Kapely z dlouhého seznamu jsem znal přesně tři: Arkona, Moonsorrow a Thyrfing. První z hlavních hvězd a mých oblíbených kapel, Arkona, začínala v devět. Tak jsme se s kolegy dohodli, že osmá hodina bude ideální čas příchodu. Ať stihneme aspoň jednu kapelu a část druhé. Když jsme se konečně sešli na místě, už končili svůj set švédští Apocalypse Orchestra (medieval folk / doom metal). Špatní nebyli, jen mi jejich hudba přišla vhodná spíš na dobrou noc než na začátek večera. Ale skladby byly sympatické a melodické. 

A tak jsme se po chvíli přesunuli na druhou stage, kde měli zahrát Lacrimas Profundere. Tam už poctivě zvučel nějaký metloš, ale po chvíli nám sdělil, že kapela z důvodu nemoci vypadla a on bude hrát až v dalším bloku. Škoda. 

Necelá hodinka uplynula a my běželi na Arkonu (folk / pagan metal, Rusko). Na jejich set jsem se upřímně těšil. A možná proto jsem byl nakonec trochu zklamaný... Nazvučení moc nevyšlo. Zpěvačka nebyla téměř slyšet a týpek s flétnou skoro vůbec, i když měl u sebe dva mikrofony. Yarilo mi nezahráli, ale padlo aspoň Goi Rode Goi. Zaujala i pecka Tseluya zhizn´, i když volba sedmnáctiminutové skladby na hodinový set nebyla úplně ideální. I vše ostatní bylo podobně unylé a pomalé. Než se na poslední dvě písničky všechno spravilo: Zakliatie bylo nazvučené o 100 % líp, než celý zbytek koncertu a diváci si toho hned všimli. Na poslední skladbu už si nevzpomenu, ale i ta byla dobrá. Škoda, že tak nezněl celý koncert.

Hurá dolů na metloše, který poctivě nazvučoval: Schirenc Plays Pungent Stench (death metal, Rakousko). Ten název nedokážu ani pořádně přečíst, ale to mi nezabránilo si koncert užít. Nazvučil opravdu dobře. Jen hudba byla taková generická. Obyčejný death, nic extra; tohle už jsem slyšel stokrát. Ale v rámci festivalu příjemné vystoupení. 

To už přišel čas, kdy na horní stage začínali Thyrfing (viking metal, Švédsko). Druhá z kapel, kterou jsem znal a na kterou se těšil. A ti konečně předvedli show, kvůli které mělo smysl v pátek dojít. Výborně nazvučení, solidní playlist skladeb a všechno bylo tak, jak má být. Blackově znějící kousky občas proložili něčím melodičtějším a já si jejich vystoupení skutečně užil. 

...vystát frontu na pivo, aspoň na chvíli si skočit na čerstvý vzduch a už jsme šli vyhlížet další skupinu, Flashless. Jenže i ti odpadli z důvodu nemoci, a tak nám nezbylo, než si hodinku počkat na posledního interpreta, Eldamar (experimental black metal, Norsko). 

No... Jako nebylo to zlé. Ale takové zvláštní. Hudba fajn, atmosférické prvky fajn, ale nějak tomu chyběly vokály. Tedy hlasové projevy přítomny byly, jenže se vždy ozvalo pouze "ááááá!!!" bez jakéhokoli hlubšího sdělení. A když jste zvyklí, že zvracení do mikrofonu má mít nějaký text, a najednou tam není, bude vám to prostě znít divně. A tak při rozhodování, jestli odejít v půlce vystoupení nebo tam čekat další hodinu na rozjezd, jsme zvolili odchod. 

Sobota

Sobota byla mnohem hektičtější. I když jsme se nakonec rozhodli, že dorazíme až tak v půlce, vše na sebe tentokrát navazovalo (chvílemi se vystoupení i překrývaly) a divák neměl příliš prostoru si vydechnout. Ale v dobrém slova smyslu.

Dorazili jsme hezky na sedmou a to už měli rozjetý svůj set němečtí Non Est Deus (black metal). A tohle bylo fakt dobré. Hudba slušná, image ještě lepší: na pódiu jeden velký kříž, tři malé před každým členem a v pozadí pověšený obraz poslední večere ve variaci se zombíkama. Po bližším prozkoumání museli i fanoušci bez základů latiny pochopit, že tohle určitě křesťanský metal nebude. Všichni oděni v kápích (což byla letos asi povinnost, protože všechny kapely měly na sobě nějakou kápi) a zpěvák se celou dobu tvářil, že dává důležité kázání. Líbili se, pobavili. 

Jako druhá kapela našeho večerního plánu nám zahrála Dymna Lotva (doom / post metal, Bělorusko / Polsko). Stage v přízemí byla vlastně jenom část restaurace a divák viděl kapelu hezky zblízka. Sympatická zpěvačka rozhodně zaujala. Growl střídaný melodickými vokály, tvrdé kytary a sem tam nějaké atmosférické prvky. Příjemné. 

Sotva skončili poslední písničku, už jsem spěchal nahoru na Archgoat (Finsko). Další generický black, který na pódiu nezněl špatně, ale šlo o to samé pořád dokola. Sál se hodně vyprázdnil, ale já toho aspoň využil a konečně se nacpal do jedné z předních řad. Kytarista pobavil, když v jednu chvíli naštvaně fláknul kytarou o zem a kapela musela 5 minut čekat, než se zpátky zapojil a naladil. 

Po tomto vystoupení už se o slovo přihlásil hlad, takže jsem vyrazil do restaurace doplnit energii v podobě bůčku s hranolkama (a kečupem, samozřejmě). Vyšlo to dobře, protože v přízemí zrovna hrál další interpret, slovenští Valar. Moc jsem je od stolu neviděl, ale zněli velice sympaticky: takový ten nejvíc typický folk stylu Kalevala. Až zpětně jsem se dozvěděl, jak zdání může klamat, ale k tomu se ještě vrátím za pár odstavců. 

Valar ještě neskončili a už mi kolega shora hlásí SMSkou, že Moonsorrow (pagan metal, Finsko) nazvučují. Tady opravdu nechci přijít o jedinou skladbu. Třetí kapela, kterou jsem z celého seznamu znal víc, než jménem, mi dokázala, že celý Heathen Strike měl fakt smysl. Byli výborní. Playlist slušný, nazvučení úplně akorát, vystoupení perfektní. Než po nějaké hodince hraní začali pomalu uklízet... A kolega povídá: "Mají ještě 10 minut, to musí dát aspoň jednu písničku". A já tak přemýšlím a říkám: "No měli by, ale nevím, jestli ji stihnou". Tak dali, samozřejmě. A přetáhli. Ale Sankaritarina prostě chybět nesmí. 

Po skončení dalšího výborného setu jsme se nacpali do fronty na pivo a honem honem do přízemí na další kapelu, slovenské Barbar Bards. Ti byli pro mě asi největší překvapení a měli nejvtipnější vystoupení celého festivalu. Barbar Bards totiž nehráli metal, ale čistou středověkou hudbu. Jenže dudy, housle, akustika a poctivě natuněné bubny jako metal zněly. Kdybych je neviděl, řeknu si: čistý folk metal. A to byl vlastně i případ Valar, ke kterým se znovu vracím: ani oni nebyli metal.

Ale zpět k Barbar Bards. Představili se jako skupina ze Slovenska s jedním ruským členem. Zpěvák na nás mluvil anglicky. Mezi písničkami dostal slovo i ruský kolega, hrající na dudy, který spustil samozřejmě rusky. Bubeník nás pro změnu pozdravil německy. Ale hráli dobře. Fakt dobře. Playlist se skládal ze slovenských národních písní (například Tota Heĺpa) a dalších středověkých melodií z různých částí Evropy. Samozřejmě nechyběl ani cover nejvíc středověké písně na světě: Warriors of the World United. Fanoušci si dokonce vyžádali přídavek, takže jsem určitě nebyl jediný, koho nadchli. 

To už bylo chvíli po půlnoci a nahoře se rozezněli Nargaroth (black metal, Německo). Poslední kapela večera i celého festivalu už zněla líp, než generický black/death, který jsem tu několikrát zmiňoval. Jenže náročný večer už byl znát, takže jsme se opět shodli na dřívějším odchodu. S pocitem dobře stráveného večera a spoustou nových kapel, co čekají na zařazení do playlistu, jsme se rozloučili s Heathen Strike over Brno VI. 

(Všechny fotky v článku jsou mé vlastní, foceno na telefon s pivem v druhé ruce.) 

Začneme samozřejmě blokem hororů - těch seriózních. 

Substance (2024)

horor | drama

Hned ze startu si dáme jeden mainstreamový. Demi Moore tu ztvární stárnoucí televizní hvězdu, která dostane jedinečnou možnost stát se zase mladou. První část filmu tedy sledujeme její pomalu narůstající závist vůči svému mladšímu já, která se pomalu mění až v pomstychtivost. Jakmile tato zášť překročí určitou hranici, začne brutální krvavá lázeň. Oba subžánry hororu jsou tu mistrně zpracované, takže musím souhlasit s objektivně vysokým hodnocením a chválou kritiků. Horor to určitě není standardní, ale o to zajímavější a poutavější příběh dostaneme. 

Hodnocení CSFD: 
Moje hodnocení: dobré psychologické drama, co se příjemně vyvine v krvavý masakr
Profil na CSFD

Azrael (2024) 

horor

V druhém snímku se podíváme do post-apokalyptického světa, kde si hlavní roli střihla Samara Weawing. Z křehké květiny se zase jednou stane pomstychtivá mrcha, co zmasakruje každého, kdo jí kdy ublížil. A hrozně jí to u toho sluší. Azrael je poměrně netradiční "němý" horor, který ale nešetří atmosférou nelítostného světa, kde monstra nejsou to nejhorší, co můžete potkat. Hlavní hrdinka je výborná a jen kvůli ní má film smysl vidět. 

Hodnocení CSFD: 53%
Moje hodnocení: masakr z rukou milé blondýnky je vždycky koukatelný
Profil na CSFD

The Gracefield Incident (2017)

horor | sci-fi

Než trochu odlehčíme několika komediemi, podíváme se ještě na tuto sympatickou lekačku. Skupina lidí odjede na chatu do odlehlé divočiny a začnou se dít divné věci. Lidé mizí. Něco je pronásleduje. Ostatní se začnou chovat zvláštně... Pokud se vám libí pronásledování v odlehlém lese, spousta lekacích scén s intenzivní atmosférou, za kterou se skrývá "něco víc", bude se vám film líbit. 

Hodnocení CSFD: 45%
Moje hodnocení: pěkná atmosférická lekačka
Profil na CSFD

Hororů by prozatím stačilo, takže teď ty slibované komedie. 

Bodyguard na volné noze (Freelance, 2023)

akční | komedie

Začneme jednou akční, která sice příliš romantiky nemá, ale o to víc se zasmějeme. Znáte Ztracené město se Sandrou Bullock? Tohle je podobné. Ale sympatičtější. Hlavní hrdinka není zplastikovaná šedesátnice, co se snaží vrátit na výsluní, ale milá sympatická holka, která si svou roli užívá. John Cena také nepatří mezi nejtalentovanější herce, ale tohle mu vyloženě sedlo a chemie mezi hlavními postavami je výborná. Přidejte k tomu vtipného diktátora, který s humorem přejde každý pokus o atentát a dostanete zábavu na celý večer.  

Hodnocení CSFD: 49%
Moje hodnocení: fajn akční komedie, co vám zůstane v paměti
Profil na CSFD

Všechno, co chceš (Absolutely Anything, 2015)

komedie | romantický | sci-fi

Simon Pegg a Kate Beckinsale je kombo, které jsem si nemohl nechat ujít. I když "Všechno, co chceš" patří k jeho i jejím slabším filmům, pořád je to slušná britská komedie. Dejte všechnu moc světa do rukou zoufalci, snažícímu sbalit holku, a bude o zábavu postaráno. 

Hodnocení CSFD: 64%
Moje hodnocení: sympatické herecké duo v sympatické komedii 
Profil na CSFD

Povýšení (Upgraded, 2024)

komedie | romantický

Poslední z tohoto bloku filmů už je čistá romantika. Asi každý z vás si někdy vybere film jen podle obsazení. Tady mě samozřejmě zaujala Camilla Mendes, ale spíš mě zajímalo, jestli se konečně naučila hrát. Nakonec jsem byl příjemně překvapen. Zápletka nebyla úplná kravina; klasické kolečko randění, lhaní a odhalení pravdy zapadlo do děje a celé to tak nějak fungovalo dohromady. A můj závěrečný verdikt? Jo, naučila se hrát. Snad někdy dostane pořádnou roli. 

Hodnocení CSFD: 58%
Moje hodnocení: aby se mi romantická komedie líbila, to se nestává příliš často
Profil na CSFD

Ale už je čas se vrátit zpět k hororům. 

Errementari (2017)

horor | fantasy

Trochu odbočíme od klasických hororů a podíváme se na jednu fantasy-horor-pohádku, kterou jako by dělal Guillermo del Toro. Nedělal, ale režisér se jeho tvorbou zjevně inspiroval. Dostaneme malou vesnici plnou naprosto běžných lidí, jednu smlouvu s ďáblem, satánka chyceného v kleci a většího satánka, který mu přijde na pomoc. Závěrem samotné Peklo a opravdu hodně satánků. A mě se to moc líbilo. 

Hodnocení CSFD: 67%
Moje hodnocení: pěkné pohádkově-hororové fantasy
Profil na CSFD

Šílená noc (Violent Night, 2022)

akční | horor | komedie

Představte si trochu jiného Santu. Takového, co si rozhodně nenechá zkazit nadílku. Nezabrání mu v tom ani ozbrojený gang, který se právě chystá okrást jednu velmi bohatou rodinu. Zbraní je všude spousta a náš Santa se neštítí ani pořádného masakru, aby mohl dětem přinést kouzlo Vánoc. 

Hodnocení CSFD: 68%
Moje hodnocení: krvavá vánoční zábava
Profil na CSFD

A závěrem pár filmů pro skutečné labužníky! 

Hluboko v lesích (2012)

horor | thriller

Násilí, sex, nahota? Není problém. Zmutovaní vidláci? Rozhodně. Zmutovaní incestem zplození kanibalističtí vidláci? Jak jinak. Hodně krve? Samozřejmě. Tento film má vše, co zvrhlý mainstreamem znuděný divák potřebuje. Je hodně přes čáru. Ale právě takové je potřeba čas od času vidět. A příběh? Nějaký tam je; a není úplně zlý. Film ovšem doporučuji jen skutečně otrlým divákům. Pokud jste zvládli například Lidskou stonožku, s tímto mít problém nebudete. 

Hodnocení CSFD: 36%
Moje hodnocení: konečně pořádná zvrácenost
Profil na CSFD

Klaunovy Vánoce (Terrifier 3, 2024)

A to nejlepší z nejlepšího na úplný závěr. Klaunovy vánoce (Terrifier 3) je jedna z nejlepších hororových komedií od Tucker a Dale versus zlo. Sestupná tendence trilogií se naštěstí nekoná a třetí díl je znatelně lepší, než dvojka z roku 2022.

Ano, tohle je přesně ten film, o kterém se říkalo, jak při něm lidé zvraceli a utíkali z kina. A já říkám: amatéři. Takhle dobře jsem se při porcování lidí dlouho nezasmál. Film se v závěru změní z komedie na takové V zajetí démonů na LSD, přesto kvalita dolů nepůjde. To už jsem i já trochu trnul, jak daleko chce režisér ještě zajít. Ale nakonec vše dobře dopadlo a závěr zůstal otevřený čtvrtému dílu. Protože v takovém filmu člověk prostě fandí klaunovi. 

Hodnocení CSFD: 62%
Moje hodnocení: dokonalá a dokonale brutální komedie. "It" se může jít zahrabat. 
Profil na CSFD

Pohádkám jsem letos věnoval přesně den a půl. Dál už jsem na to neměl nervy. Některé, co jsem si nedokázal vybavit, jsem si pustil znovu, jiné jsem viděl poprvé. Až mě to 26. odpoledne přestalo bavit a dal jsem si maraton rozšířených verzí Hobita. Musím říct, že ty filmy jsou povedené. Když se člověk oprostí od totálního znásilnění knižní předlohy a bere filmy jen jako akční fantasy, je celá trilogie fajn... Ale zpět k tématu: 

Tři princezny

Zdá se mi, že štědrovečerní pohádka dostala od kritiků trochu zbytečný hate. Vždyť to zase tak hrozné nebylo; tedy na poměry naší produkce. Ano, byla to snad nejslabší pohádka za posledních asi 10 let, ale no tak. Mezi hrůzami, co umíme natočit, je to stále vysoký nadprůměr.

Nejčastější kritika byla směrem k výměně rolí: princezny tu zachraňují prince, ne naopak. Ale kdo vyrůstal na Xeně a Buffy s tím problém určitě neměl. Jenže holky neuměly hrát. Obsadit mladé neznámé herečky nutně nemusí být špatná volba, ale má se tam objevit pár zkušených herců, kteří tento nedostatek doženou. Jenže to tu jaksi chybělo. Aspoň na Nicole Kidman z Wishe se dalo koukat, když už nic. 

Hodnocení CSFD: 26%
Moje hodnocení: první hvězdička za roztomilého prince, druhá za Nicole Kidman z Wishe
Profil na CSFD

Čarovné jablko

Druhá pohádka ve slovenské koprodukci nebyla o moc lepší. Děj příliš smysl nedával, chování hlavních postav ani za mák ne. Hodná maminka zavírá svou dceru doma a nikam ji nechce pustit, protože ji má prý ráda. Někdy na konci filmu se konečně dozvíme, že se ji snaží zabít zlá čarodějnice. Ta naštěstí neví, koho přesně chce zabít, ale ví o náhrdelníku s jablkem, který slečna nosí. A když ji potom přijde až pod nos, neumí si dát dohromady jedna a jedna. Dnes už jsou i zlé čarodějnice totálně vymaštěné... Aspoň tak nějak jsem to při sledování na půl oka pochopil. 

Film se snažil tvářit trochu temněji, depresivněji, ale když se všichni chovají jak neschopní idioti, moc to na vážnosti nepřidá. Tuhle pohádku už nezachránila ani Jenna Ortega z Ali Expressu, ani její starší klon.

Hodnocení CSFD: 55%
Moje hodnocení: jeden a půl hvězdičky za snahu natočit něco temnějšího a víc fantasy
Profil na CSFD

Když chystáme web "na slepo" a grafik nám nepřipraví dostatečně obsáhlou textovou stranu, daný problém zpravidla neřešíme. Pokud ovšem vytváříme novou grafiku již existujícího webu, který má dostatek obsahu pro kontrolu, můžeme formátování textů nachystat mnohem lépe. 

První věc, kterou musíme rozhodnout, je odsazování pomocí marginů či paddingů. Setkal jsem se s obojím, ale sám budu vždy preferovat spodní padding oproti hornímu a spodnímu marginu. Marginy mají tu výhodu, že se slijí dohromady, nicméně je to pořád neintuitivní chování, které se musíme v hlavě představit kdykoli, když skládáme libovolné elementy za sebe. 

Proto je za mě lepší vždy a jenom spodní odsazení. Pro * > :last-child pak stačí resetovat na nulu a máme hotovo. 

Jakmile si nastavníme nějaké globální odsazení základních typografických elementů, můžeme se zamyslet nad celkovou strukturou očekávaných článků. Používá klient 2 nadpisy za sebou? Používá klient nadpisy jen jako grafické zdůraznění nebo se jedná o logické celky, které je potřeba oddělit víc? Má klient rád vzdušné stránky, kde není vše namačkáno na sebe? 

Pokud je odpověď na většinu z těchto otázek kladná, stačí nám přidat opravdu jen pár definic, aby se výše uvedené věci začaly dít samy. Tady na blogu to dělám úplně stejně.

Globální definice

Začneme jednoduchou ukázkou kódu. Z ní je na první pohled jasné, že všechny seznamy a nadpisy, které budou natvrdo v šabloně musíme redefinovat. Ale ono se stačí zamyslet nad poměrem: Omezený počet elementů v šablonách vs. libovolný počet html textu, který nám do šablony dodá systém? Nutnost ručně přidávat všechny definice pokaždé, když přidám novou typovou šablonu? Ne, děkuji. Raději si těch pár prvků mimo obsahovou oblast zresetuji sám. 

h1 {padding-bottom:4rem;}

p,
h2,
h3 {padding-bottom:2rem;}

ul, 
ol, 
table {margin-bottom:2rem;}

h4,
h5 {padding-bottom:1rem;}

Mějme základní definice odsazení. 40 pixelů pro nadpis první úrovně, 20 pixelů pro zbytek. Následující kód vyřeší groupování jednotlivých sekcí tak, abychom v administraci nemuseli řešit vůbec nic navíc. (Komponenty, x různých html bloků pod sebou, oddělovače...) 

Logický blok začíná nadpisem

Každý nadpis bude odsazen o dalších 20 (10, 5) pixelů, pokud před ním není jiný nadpis stejné nebo vyšší úrovně. 

.article-detail {

	*:not(h2) + h2 {padding-top:2rem;} 
	*:not(h2):not(h3) + h3 {padding-top:1rem;} 
	*:not(h2):not(h3):not(h4) + h4 {padding-top:0.5rem;} 

}

Je to takhle jednoduché. 

Dvojité odsazení

Použití padding-bottom namísto dvojitého marginu má ještě další výhodu, kterou je automatické zvedání hodnot u prvků typu <table>. Tabulka musí být vždy odsazena marginem. Pokud chceme pro náš příklad zvednout její odsazení na dvojnásob, nemusíme se bát spojení marginu s předchozím prvkem. 

Chceme-li zdůraznit tabulku, která je přesně mezi dvěma odstavci, stačí jednoduše:

p + table {margin-top:2rem;}
p + table + p {padding-top:2rem;}

Spolu s výchozím odsazením, které prvky zdědily z prvního bloku kódu, máme krásných 40 pixelů z obou stran. 

Pár poznámek k frontendu a drobnostem, které bylo potřeba vylepšit, jsem našel. 

Frontend

Drobné úpravy v kódu jsem dělal průběžně celý rok. Hlavní funkce byla nejspíš pro Google Aggregate Rating. SEO mi to maličko zlepšilo, nicméně tyhle věci stejně nemají velký význam, pokud nemáte placenou reklamní kampaň. Ale aspoň jsem se zase něčemu přiučil. 

Mám tu i poznámku, že proběhl "maličký redesign", ale to už si vůbec nevzpomenu, co jsem upravoval. A nějaké úpravy v modulech pro statistiky. 

Obsahy

Všechny seriálové přehledy dostaly aktualizaci v podobě seznamu žánrů a dostupností, kde můžete daný seriál vidět. Vím, velký smysl pro starší texty to už nemá, ale chtěl jsem to všechno hezky sjednotit. A tak jsem to vzal komplet i s obrázky. 

Backend

No a tady bylo práce jak na kostele. Administrace už byla opravdu hodně zastaralá. 

Našel jsem funkční kopii systému z roku 2021, takže pro zajímavost přikládám screenshoty. No to pozadí je hrozné, to jsem ze stylů myslím ještě ten rok vymlátil. 

Původní plán byl jednoduchý: responzivita. Ale když jsem začal podrobněji studovat 14 let staré zdrojáky, naznal jsem, že bude lepší  to celé zlikvidovat a začít znovu. Možná 25 % jsem zachoval. 

Logiku jsem také zachoval. Modulové menu vlevo, výpisovou tabulku a editační formulář se záložkami. Celkem 2 hlavní šablony, které zvládnou pokrýt všechny moduly. Nově jsem přidal i dashboard, ale ten vám screenshotovat nebudu, abych hned nevykecal, co všechno systém umí. 

Změna nebyla malá a já už se aspoň nemusím stydět to někomu ukázat. 

Simulant (2017)

komedie

Rupert Grint si střihne hlavní roli ve společnosti Nicka Frosta a výsledek je výborný. S Danielem (Rupert Grint) se chystá rozejít přítelkyně, v práci má dostat výpověď a zároveň čeká na výsledky lékařského vyšetření. Roztržitý doktor (Nick Frost) mu mylně diagnostikuje rakovinu, čehož se náš hrdina rozhodne využít ve svůj prospěch. 

A jelikož pan doktor už toho v minulosti popletl víc, v obavách o vlastní vyhazov přijme Danielovu nabídku, že budou předstírat rakovinu společně. Ovšem problémů, se kterými se musí naši hrdinové poprat, bude mnohem víc. (Dostupnost: Netflix)

Hodnocení CSFD: 66%
Moje hodnocení: rakovina je vždycky vtipná
Profil na CSFD

Neobyčejná (2023)

komedie | romantický

Druhý příběh se odehrává ve světě, kde každá člověk po dosažení 18. narozenin získá superschopnost. Některé jsou standardní, některé jsou velice podivné... Nějakou schopnost má každý, tedy kromě hlavní hrdinky. U té se stále neprojevila. 

Nečekejte ale žádné superhrdinské komiksové téma, protože seriál je naprosto standardní britskou komedií, kde různé schopnosti jen doplňují příběh a pomáhají vytvářet absurdní situace. Já se smál nahlas u každého dílu. (Dostupnost: Disney+)

Hodnocení CSFD: 74%
Moje hodnocení: superschopnosti jen jako záminka k trapným situacím: a funguje to
Profil na CSFD

„Jaká je tvá schopnost?"
„Můj zadek je 3D tiskárna."

Cunk on Earth (2022)

dokument | komedie

Zvídavá reportérka Philomena Cunk nás provádí historií lidstva a zpovídá kapacity ze všech oborů. Ale... Výklad je takový trochu alternativní. Otázky nejsou úplně standardní. Na britské poměry dost typické; a vy se potrháte smíchy. Pro tuto šílenost těžko hledat jiná slova, než: mrkněte na to. Existuje i starší pořad Cunk on Britain, ale ten nemá takové grády jako toto pokračování, a navíc ho nenajdete na Netflixu. (Dostupnost: Netflix) 

Hodnocení CSFD: 79%
Moje hodnocení: umírám smíchy
Profil na CSFD

A víme, jestli má Čína střechu?
Existuje Velká čínská střecha?

A to je zatím vše. No moc toho není, ale víc jsem toho zatím úspěšně nenašel. Ano, máme tu samozřejmě i Sex Education, která je z anglické produkce, nicméně humorem se mnohem víc blíží americkým seriálům. A takových je někdy až zbytečně moc. 

Co bude

Hotové texty mám přesně tři, a tak se můžete těšit na jeden článek nudný, jeden generický a jeden zajímavý. Co jsem dnes udělal pro svůj web je seriál nudný, který stejně nikoho nezajímá, ale já ho píšu hlavně pro sebe. Abych měl přehled, co se kdy na webu dělo, jak jsem doháněl aktuální trendy a jak jsem aktualizoval technologie (řečeno s trochou nadsázky). 

V dalším ze svých pokusů o návrat k původní tematice blogu (tvorba webových stránek) jsem dokončil krátký textík o stylování a typografii. Snad někomu pomůže. Poslední článek se opět bude věnovat seriálům, tentokrát britským komediím. 

Co třeba nebude

Velký návrat k původnímu tématu nebude. Měl jsem v plánu napsat kompletní návod na pokročilou cookie lištu v HTML, CSS a JavaScriptu, jenže to je taková hromada kódu, že se k tomu asi nikdy nedonutím. Pár dalších takových textů načrtnutých jen v podobě nadpisu jsem raději hned smazal. Psaní takových článků je časově náročné, nemluvě o nutnosti kód vždy podpořit funkční aplikací. A na to zase není vůle.

Co by mohlo být

Právě seriálové a filmové přehledy se píšou hrozně snadno. Nejnáročnější je vždy najít vhodný anotační obrázek pro každý titul. Jeden dva odstavce, odkazy a máme hotovo. A pár takové článků sem do konce roku ještě naskočí. Když jsem kontroloval kategorii seriálů, zjistil jsem, že mi úplně chybí přehled novinek za rok 2023. Něco jsem vám už doporučoval, ale těch zajímavých titulů bylo samozřejmě víc. A to už pomalu končí další rok. 

Ani filmové přehledy chybět nebudou, na Vánoce vám opět doporučím nějaká hrozná pekla. Zatím nevím, jestli to budou klasická monster béčka nebo něco mnohem horšího... Ještě uvidím.