Deset metalových alb, které změnily můj život

Metal už "nějaký ten pátek" poslouchám, a tak jsem nedávno zapřemýšlel nad deskami, které mě vlastně zaujaly nejvíce, které opravdu rozšířily mé hudební obzory. Jsou to taková ta alba, která posloucháte stále dokola, pořád dokola, alba, kterých se prostě nemůžete nabažit. 

Nebylo nijak složité zavzpomínat, na chvíli přesunout myšlenky do dob blíže či dávno minulých, a vybrat takové ty moje mezníky mezi metalovými alby. Nejedná se o žádný Top 10, ale desky, které mě oslovily, melodie, jenž se mi zaryly do paměti.

Manowar - The Hell of Steel (1994)

Fighting the World, Hail and Kill či Black Wind, Fire and Steel jsou skladby, na které nedá žádný fanoušek Manowar dopustit. Ty a mnoho dalších. Proč jsem ale ze všech těch alb jako Kings of Metal, Fighting the World, Sign of the Hammer zvolil právě výběr? Je to cd, ke kterému mám zvláštní vztah. Díky desce The Hell of Steel jsem vlastně začal poslouchat metal. Obsahuje téměř všechny vypalovačky, které kapela vydala, díky čemuž vytváří skutečnou atmosféru toho nejlepšího. O ostatních albech snad ani mluvit nemusím, díky osobitému stylu Manowar je "prostě poznáte". A The Hell of Steel je u mě na prvním místě.

Iron Maiden - Seventh Son of a Seventh Son (1988)

Posunu se tedy v čase o půl roku dál, na prázdniny roku 2000. Intenzivní poslech jedné kapely člověka po čase trochu omrzí, a tak bylo potřeba rozšířit playlist o další kapely. A tak jsem se dostal k Iron Maiden, konkrétně k albu Fear of the Dark. Výborný to počin, ovšem do mé síně slávy vstoupil spíš Seventh Son. 80tá léta jsou 80tá léta, to ať mi nikdo neříká. Fear of the Dark podle mého názoru ani zdaleka nedosahuje kvalit jejich desek z 80tých let, možná kvůli dočasnému odchodu výborného kytaristy, či spíše kvůli prosté atmosféře. Ta je nenahraditelná, a skladby jako Can I play with Madness, The Clairvoyant nebo The Evil that Man do si můžou bez ostychu připíchnout štítek Takový byly 80tý léta.

Helloween - Keeper of the Seven Keys part II (1988)

Další sladký plod 80tých let, tentokrát v podání německých Helloween. Propracovaná kytarová sóla, chytlavé melodie, výborný pěvecký výkon Michaela Kiskeho - to vše a mnoho dalšího jsou důvody, proč si desku poslechnout. Rozdílná a přitom výborně sladěné škála skladeb od téměř-ploužáků až po "naspeedovaný" hity jako I Want Out si najde nové fanoušky i dnes. Možná díky zpěvákovu hlasu, který mi je z trojce vokalistů Helloween nejbližší, možná kvůli faktu, že nahrávka se opravdu povedla je pro mě Keeper partIIčíslo 1 od Helloween. Ani Future World či A Tale that wasn´t right KeeperaIv mých očích nezachrání.

Therion - Vovin (1998)

Heavy a Power na chvíli opustím, a vrhnu se vstříc dalším, neobjeveným hudebním žánrům pod záštitou metalu. Metal a klasická hudba k sobě nikdy neměly daleko, a Therion (řecky : zvíře) jsou toho opravdovým důkazem. Od surového Death metalu se propracovali až k symfonickým skladbám, které dokážou oslovit široké publikum. Chvíli jsem uvažoval mezi alby Theli a Vovin... Theli, opěvované kritiky je také výborné album ještě s prvky "tvrdších" začátků Therion, ovšem Vovin, to je panečku něco. Pomalejší, klidnější skladby za doprovodu mužského, ženského sboru, orchestru a sólových zpěváků / zpěvaček si okamžitě našly místo v mém srdci. Kdykoli si ho můžu pustit znovu, takové album se neoposlouchá.

Cradle of Filth - Dusk and Her Embrace (1996)

Melodie třetího alba Cradle of Filth se k mým uším dostaly jako první, a okamžitě jsem si je oblíbil. Black metal se symfonickými prvky za doprovodu jekotu Daniho Filtha a dívčích vokálů  ve mě zanechal spoustu dojmů, a tak stačil jeden poslech cédéčka a Cradle of Filth se stali mými favority. Možná jsem mohl zmínit Cruelty and the Beast, či The Principle of Evil made Flesh, které se Dusku mohou více než rovnat, jenže každé z alb je jiné a svým způsobem jedinečné. V dobách, ve svém měřítku dávno minulých, když jsem začínal poslouchat Black na mě tato deska zapůsobila nejvíce.

Dimmu Borgir - Puritanical Euphoric Misanthropia (2001)

Jakmile jeden začne poslouchat Cradle of Filth, je celkem jasné, co bude následovat. A tak jsem se na doporučení spolužáka dostal ke kapele Dimmu Borgir a albu Puritanical Euphoric Misanthropia. Ještě brutálnější nářez místy prokládaný melodickým, snad i power-metalovým zpěvem spolu s kontroverzním přebalem se mi opravdu vryl do paměti. I když u mě byli Dimmu Borgir možná jen takovým mezikrokem při prahnutí po stále tvrdší hudbě, i dnes si na ně najdu čas a rád poslechnu. A deska, jenž jsem slyšel jako první u mě zůstala na žebříčku toho nejlepšího.

Children of Bodom - Hatebreeder (1999)

Možná si řeknete, že během 38mi minut se toho moc stihnout nedá, ale já tvrdím, že ano. Stihnete si poslechnout výbornou desku Hatebreeder, nadupanou od začátku do konce. Speed-black je poněkud neobvyklý žánr, ale je to přesně to, co kapele sedí. Stylově trochu připomíná Helloween, snad ještě o něco rychlejší a hlavně, s pěkně uřvanými vokály. I fanoušci, kterým black není moc blízký mohou najít v této kapele zalíbení. Pro mě to vlastně byla taková kombinace dvou žánrů, s dvěma hlavními interprety v jednom. Nebylo nutné se rozmýšlet a Children of Bodom se hned stali mými oblíbenci.

Sepultura - Roots (1996)

A tak nastal čas na chvíli opustit kytarová sóla v podání Iron Maiden, symfonické Therion či uječené temné skladby Cradle of Filth a dát si trochu syrového Thrash metalu. Brazilská Sepultura byla pro mě to pravé. Dost melodických kytar, dost ženských vokálů, chtělo to změnu. A tak jsem se zaposlouchal do alba Roots, zpívaného ještě Maxem Cavalerou a okamžitě v něm našel to, po čem jsem toužil. Hitovky Roots Bloody Roots, Ratamahatta nebo Attitude snad není nutné zmiňovat, ty a spoustu dalších dělají album jedinečným.

Kataklysm - The Prophecy (2000)

Snad proto, že se k mým uším záhy doneslo libozvučné album Cannibal Corpse - Eaten back to life, Morbid Angel a jiné kapely a alba jsem u Sepultury nevydržel dlouho. Každý máme během dospívání období, kdy tak trochu hledáme sama sebe, a já stále hledal tvrdší hudbu. Opět na doporučení spolužáka (toho samého) :-)   jsem si poslechl kanadské hochy říkající si Kataklysm a hned bylo vše jasné. Brutální melodický death metal, který své posluchače ani trochu nešetří bylo přesně to, co jsem hledal, přesně to, co jsem potřeboval. I po poslechu dalších desek u mě zůstalo The Prophecy na předních příčkách. I když jsem se později dostal k ještě tvrdší hudbě (Mortician, Reinfection), klasický death metal jsem si mezi tím natolik oblíbil, že už nadále nebylo nutné "hledat".

Moonspell - Wolfheart (1995)

Jako další nesmím opomenout první řadové album Wolfheart portugalských Moonspell. Výborný gothic metalový počin, a jistě nejlepší z dílny Moonspell. Není to deska, která se dá poslouchat jako zvuk na pozadí - kombinace zpěvu, kytar a doprovodných nástrojů vás přímo vtáhne do děje. Od začátku do konce jsou posluchači dány pouze 2 minuty na uklidnění během instrumentálky uprostřed, jinak čekejte "pořádnej nášup" ;-) Album není nijak rychlé, ale právě pomalé rytmy jsou výjimečné a donutí člověka zaposlouchat se. A že je do čeho.

Iron Maiden - The Number of the Beast (1982)

Iron Maiden, The Number of the Beast, 1982, prostě to nejlepší na konec. Musel bych se sám za sebe stydět, tuto řadovku IM neuvést. Kdo zná, ví, kdo nezná, nikdy nepochopí. Run to the Hills, Hallowed be thy name či samotná titulová skladba jsou klenoty heavy metalu nemající obdoby. O The Number of the Beast bych tu mohl básnit dlouhé hodiny, ale asi zbytečně. Doporučuji poslechnout, potom znovu, a potom ještě jednou... a stále pořád dokola. Tímto bych svůj článek uzavřel a snad ještě připomenu : asi jste si ani nevšimli, že toto už je album jedenácté.