V dalším článku na věčné téma seriálů se podívám na všechny nové sezóny předloňského roku, ať už jsem o nich psal nebo ne. Spousta z nich mile překvapila, a protože v pár případech dokonce druhá řada překonala první, seřadím vše dle výsledné spokojenosti.

Následující text si tu potřebuji spíš odložit, abych na něj mohl linkovat z příštího článku. Tím je velká rekapitulace všech pokračování, co jsem v roce 2020 sledoval. Ale před tím je tu ještě pár titulů, kterým bych rád věnoval odstavec či dva. 

Christopher Nolan (Interstellar, Inception) opět dokázal, že umí. Vytvořil špionážní příběh, který je zacyklený sám do sebe. Naprosto a totálně. A protože popis na CSFD toho člověku fakt moc neřekne, zkusím to rozvést trochu víc. Snad vás  navnadím. Pokud ne, mělo stačit jediné: Nolan. Sci-fi. 

Aneb zdravá dávka duchařiny pro středně náročného diváka. Když je člověk zarputilý hororový fanoušek, je potřeba se občas podívat i na věci, do kterých se mu moc nechce. V mém případě to byla právě Annabelle. Že má film už 3 díly, jsem se také dozvěděl až těsně před zhlédnutím, a o to víc se mi nechtělo... Ale V zajetí démonů nám rád, Jeptiška také nebyla úplně zlá, a tak jsem se nakonec přemohl. 

Znovu se vrátím do roku 2020, který byl opravdu bohatý na nové tituly. Pokud jste během dlouhých lockdownových večerů Covid-zombie apokalypsy nestihli vše, mám tu další seznam seriálů, které stojí za to vidět.

Restů z kategorie seriály tu mám opravdu hodně, ale rád bych nejdřív začal něčím novým. Než se vrátím o dva roky zpátky, podívám se na vytipované seriály, které nám letošní podzim přinesl. Atraktivních titulů byla spousta: některé diváci dlouho očekávali, jiné vyskočily z neznáma na výsluní. 

Jen pár dnů po předchozím koncertu k nám zavítali další metaloví velikáni, britsko-česká formace Cradle of Filth. Po sedmi letech byli opět v Brně a každý zarputilý fanoušek byl povolán na místo. A protože kvalita studiových desek šla v posledních letech strmě nahoru, nedalo se očekávat nic míň, než kvalitní nářez se vším všudy. Předkapelu Naraka ani druhého hosta Alcest jsem neznal, ale i tady jsem byl rád, že zase uslyším něco nového. 

Poslední dva roky nebyly velkým akcím moc nakloněné. Kapely rušily, co mohly, a pokud se některá z akcí zázrakem uskutečnila, interpreti mě zpravidla nezvládli nalákat. To se ale konečně zlomilo tento měsíc, kdy jsem koncertu Moospellů už odolat nedokázal. A tak se stalo, v časech mezi covid-zombie apokalypsou a nukleární apokalypsou, že jsem po dlouhé době konečně vyrazil na kvalitní metálek. 

Nášup béček pro všechny, kterým už vánoční pohádky lezly krkem, se mi tak nějak posunul do nového roku. Ale už jsem zpět s dalšími filmy z té nejhlubší žumpy kinematografie. U některých se pobavíte, u jiných vám bude k pláči. A z některých kousků si možná budete chtít vyškrábat oči. Ale pořád je to lepší než bezduché kriminálky jak přes kopírák / stopadesátá variace na Modrý kód, co nám cpou naše domácí televize. 

Po premiéře druhé řady se snesl na adresu Zaklínače takový hate, že už člověka i nudilo to pořád číst. Ale já myslím, že si Witcher zaslouží i nějakou tu pozitivní recenzi od diváka, kterému se druhá řada líbila. Dokonce víc, než první. Druhá série totiž konečně upustila od zmatené kombinace časových linií a nabídla nám celistvý příběh.